První možnou příčinou zvýšeného slzení může být nadprodukce slz na podkladě reflexní reakce. Tak jako zvýšeně slzíme při eventuálním emočním impulsu, můžeme slzet například v důsledku reakce na změnu teploty. Zejména na podzim a v zimě běžný přechod z tepla do chladu může být u citlivých jedinců impulsem k výraznému zvýšení slzení. Léčba prakticky neexistuje, ale v rámci adaptace na tuto situaci se i problém se slzením postupně zmenšuje.

Dalšími impulsy k nadprodukci slzení mohou být zánět, nebo cizí tělísko v oku. Zvýšení tvorby slz a hlenu je v obou uvedených případech logickou reakcí organismu, ve snaze omezit kontakt mezi povrchem oka a víčky a vytvořit hladkou, kluznou plochu.

V případě zánětu může jít o postižení jednoho i obou očí, pacient pociťuje nepříjemné „dření“ a škrábání. Příčinou mohou být bakterie i viry. V případě infekce hrozí i riziko pro ostatní členy rodiny nebo kolektivu, ve kterém se postižený pohybuje. Proto by měla být léčba pokud možno rychlá. Oči mohou, ale zároveň nemusejí být zarudlé. Kromě zvýšeného slzení se objevuje i příměs hlenu nebo dokonce hnisavý výtok ze spojivkového vaku. Úlevu pociťuje postižený spíše venku, v chladu. Naopak v bytě nebo kanceláři se situace zhoršuje. Přítomna může být i přecitlivělost na světlo a to jak na denní, tak i na zářivky, popřípadě na monitor televizoru či počítače. Zde pomůže výhradně jen návštěva u lékaře-oftalmologa a odhalení příčiny obtíží. Léčba se liší podle vyvolávající příčiny. Aplikují se kapky nebo mast a zpravidla během 3–5 dnů lze předpokládat zlepšení stavu.

Zvýšená slzivost, ale i další formy sekretu, se vyskytují i v případě cizího tělíska v oku. Prach a drobné kamínky, které se zvednou od země při poryvu větru, skončí zpravidla ve spojivkovém vaku, nebo když máme smůlu, zaseknuté v povrchu rohovky. V prvním případě postačí výplach očí vodou, ideálně očními kapkami, ve druhém případě je lépe navštívit lékaře. Laický pokus o vyjmutí tělíska paradoxně může vést k ještě většímu poškození povrchních tkání oka. Lékař má šanci znecitlivět oko pomocí kapek a následná extrakce dráždícího objektu pinzetou nebo jehličkou je pak zcela bezbolestná. Ještě několik dnů se aplikují preventivně léčiva do postiženého oka, ale rehabilitace zpravidla bývá velmi rychlá.

Ve výčtu příčin zvýšeného slzení očí je třeba zmínit ještě jednu možnost. Produkce slz může být při ní normální nebo jen lehce zvýšená, slzy se ale koulí po tváři z důvodu neprůchodnosti slzných cest. Důvodem mohou být vrozené poruchy slzných cest, v takovém případě většinou problém odhalí rodiče dítěte relativně krátce po porodu. U dospělých jedinců může jít o poúrazové a pozánětlivé stavy. V tomto případě vznikne překážka kdekoliv v průběhu slzných cest a slzy, které nemohou odtékat přirozenou cestou, vytékají volně z oční štěrbiny. Za normálních okolností stačí k zachování funkce odvodu tekutiny průchodnost jednoho ze dvou slzných kanálků na každém oku a dobrá průchodnost ze slzného vaku do nosu. V souvislosti se zvýšenou produkcí slz v podzimním a zimním čase ale může být jindy dobrá funkce jednoho slzovodu nedostatečná. Lékař má možnost provést kontrolní průplach nebo sondáž slzných cest a tak překážku odtoku odhalit. Léčba je v takovém případě chirurgická. Do slzovodu je dočasně zaveden implantát, okolo kterého se časem vytvoří nová cesta pro odtok slz. Pak je možno definitivně implantát odstranit.

A na závěr ještě jednoduché vysvětlení, proč při pláči máme zároveň potřebu smrkat: Slzy jsou produktem slzné žlázy a jsou součástí tzv. slzného filmu, který je pomocí víček roztírán po povrchu oka. Slzná žláza je uložena zevně pod horním víčkem. Odtokové slzné cesty začínají slznými body, umístěnými asi 4 milimetry od vnitřního koutku oka, jak na horním, tak i na dolním víčku. Přes slzné kanálky je tekutina odváděna do slzného vaku, který je umístěn pod kůží na boční stěně nosu, pod vnitřním očním koutkem. Odtud vyúsťuje do nosní dutiny.